Včelí úl je člověkem uměle vytvořený příbytek určený pro chov jednoho včelstva.
Navrhnout ideální konstrukci úlu je velmi obtížné. Nutno hledat kompromis mezi životními potřebami včel a snadnou obsluhou při chovatelských zásazích včelaře. Složitost takového zadání dokumentuje množství různých typů úlů, jak se v průběhu věků včelaři pokoušeli nalézt jeho nejlepší řešení.
Materiál
Odedávna byly úly vyráběny ze dřeva. Včely vnímají dřevo jako přirozenou součást svého prostředí, proto se dřevo pro výrobu úlu jeví jako materiál nejvhodnější. K výrobě úlu se však používá také dřevotříska, sololit, pěnový i tvrzený polystyrén.
Odborná debata se vede o potřebě tepelné izolace včelstva. Zateplený úl (silnostěnný dřevěný, polystyrenový) usnadňuje včelám regulaci vnitřní teploty avšak brání pružně reagovat na změny počasí. Na oteplení vnějšího prostředí včely reagují opožděně, což je nevýhodou při jarních výkyvech počasí. Tenkostěnný úl (dřevěný 20–25 mm) neizoluje tolik od okolního prostředí, včelstvo pružně reaguje na změny venkovní teploty, avšak zvyšuje se spotřeba donesené sladiny na termoregulaci mikroklima úlu.
Stojany
Úl stojan je sestaven ze dvou nebo více oddělitelných nástavků, přičemž medník je vždy umístěn nad plodištěm. Podle přístupu ke včelám rozeznáváme stropováky – včelař otevírá úl odklopením víka a úl obsluhuje shora – a zadováky – zásahy v úlu se provádějí otevřením zadní stěny. V tomto případě jsou plodiště a medník od sebe neoddělitelné; úl má pevnou konstrukci o stabilních rozměrech.